Střelice u Brna

Až pojedete někdy vlakem do Brna, zbystřete pozornost při vjezdu do Střelic, tam kde se odpojuje trať na Znojmo. Zde v drážním domku se totiž narodil Vladimír Svitáček. Jako dítě školou nepovinné jsem si myslel, že Svitáček je druh kachny. Kdo zná gramofonovou desku předscén Wericha a Horníčka z roku 1966, bude vědět, jak jsem na takový nesmysl přišel.

Že Vladimír Svitáček (1921 - 2002) je scénárista a režisér spolupodepsaný pod filmy Cesta do pravěku, Dědeček automobil, Kdyby tisíc klarinetů, pod programy ke světovým výstavám v Bruselu (Laterna magika) a Montrealu (Kinoautomat), pod televizními písničkami a Horníčkovými Hovory H jsem zvěděl částečně od rodičů, částečně samostudiem. Normalizační režim ho dal totiž do klatby tak důkladné, že je dnes znám už jen části té generace, která si pamatuje jeho nezaměnitelný smích, na nějž Jan Werich v divadle ABC reagoval slovy: "Odkdy sem choděj kachny?"

Zásluhou zvukaře Jindřicha Kučery a redaktora Českého rozhlasu Roberta Tamchyny si nyní muže se "synkopickým smíchem" můžeme připomenout na CD nazvaném Vladimír Svitáček o životě aneb "Buďte rádi, že prší…" (Radioservis, 2005). Obsahuje záznam jednoho z mála Svitáčkových veřejných vystoupení v době bezčasí, 12. 12. 1980 v pražské Malostranské besedě, a je vzpomínkou na jeho přátele a spolupracovníky Radúze Činčeru (Kinoautomat), Alfréda Radoka a Jiřího Šlitra (Laterna magika), Jána Roháče (televizní písničky, které předběhly éru videoklipů skoro o dvacet let) či Miroslava Horníčka (Hovory H).

Ke křtu raritního alba došlo bez měsíce přesně po čtvrt století při srazu Jonáš klubu v Saleziánském divadle v Praze. Na Svíťu, jak mu říkali přátelé, přišli kromě obou autorů desky zavzpomínat také publicista Jiří Černý, spisovatel Zdeněk Mahler (spolu se Svitáčkem si kdysi zahrál utajenou roličku ve Formanově Amadeovi) a herec Petr Brukner. Velice sympaticky působila účast pětičlenné delegace ze Střelic. Ještě za svého života zde byl Vladimír Svitáček jmenován čestným občanem a nyní za veselého smíchu obecenstva sdělil starosta obce, že v hlasování o pojmenování nové ulice zvítězila Svitáčkova nad názvem K Vodojemu. Uznalým potleskem byla odměněna informace, že k vydání CD přispěl nemalou částkou zesnulý ministr kultury Pavel Dostál, na organizátora jonáších srazů Ivana Kotta Jiří Černý prozradil, že to byl on, kdo se o Vladimíra Svitáčka staral v posledním období jeho života.

O kvalitě alba nejlépe vypovídá historka Petra Bruknera. Když si ho poslouchali herci divadla Járy Cimrmana v autě cestou na zájezd, museli zastavit, vysmát se a teprve potom pokračovat v cestě. Není divu, humor Cimrmanů byl Svitáčkovi blízký a naopak. Však ho také Svěrák se Smoljakem ukryli jako anglického profesora do filmu Jára Cimrman ležící spící. Já jsem poslouchal soustředěně doma, smál jsem se, že Vladimír Svitáček vyplňoval dotazníky "čitelně, jméno a příjmení hůlkovým písmem, co se nehodilo, škrtnul", ale zároveň mě mrazilo, když za žertovně napsaný životopis dostal do spisu poznámku TŘÍDNÍ NEPŘÍTEL. Po téměř čtyřiceti letech jsem se dozvěděl, čemu se vlastně v divadle ABC tolik smál: cenzura totiž předcházející fór vystřihla. Ale nejvíc mě překvapilo zjištění, že pochod My jsme ta armáda lidová, který parodicky zpívával spolužák, co je teď primátorem města hned za Střelicemi, složili mladí recesisté Svitáček a Činčera.

Možná v tom je největší šílenost té doby. Ironicky myšlenou píseň komunisté vzali, zařadili do zpěvníku, když potřebovali vymyslet něco originálního na světovou výstavu, tak jim byl Svitáček dobrý, když napsal do dalšího dotazníku v roce 1968, že se jeho poměr k SSSR nezměnil, zbavili se ho. Nemuseli ho ani zavírat, stačilo, že ho nenechali dělat práci kterou uměl a měl ji rád.

Milan Zeibert, Horácké noviny v Třebíči, 22.11.2005

Poznámka obce Střelice: Podle údajů matriky ve Střelicích se pan Vladimír Svitáček narodil v domě č.p. 244. Tento dům doposud stojí na ulici Nová s uličním číslem 27. Na strážním domku začal tedy žít zřejmě až později, ale asi ve velmi ranném věku brzy po svém narození.